close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

XXXI

13. července 2020 v 21:10 | Beta Pictoris |  Tlukot srdce
Kdybys chtěla, tak ho vlastně klidně můžeš mít... Svým způsobem není tak těžké získat chlapce. Ale zamysli se, jestli ti to za to stojí.
Zamysli se, co máte společného. Co byste dělali ve volných chvílích. O čem byste si povídali. Znáš ho vůbec? Proč se ti líbí? Nad tím se taky zamysli a tyhle otázky pečlivě zodpověz. Jistě, cítíš k němu sympatie a máš pocit, že je to oboustranné. Ale kdyby bylo, nesnažila by ses jenom ty. Samozřejmě mu nemůžeš vidět do hlavy a nemůžeš vědět, co se mu v ní honí za myšlenky. Líbíš se mu? Má tě rád? Cítí k tobě něco? Nevíš - a ani nebudeš vědět, pokud se nezeptáš. Ale je tu jisté riziko. Nad tím se taky zamysli.
Jste vlastně úplně jiní. Dřív jsi věřila v to, že protiklady se přitahují (a v některých ohledech je to pravda), ale platí to i v tomto ohledu? Má to cenu? Bude to mít cenu?
On je sportovně založený typ a sport je jeho život. To je něco, co ty nechápeš. Raději ležíš doma v posteli a pustíš si seriál. Seriály on miluje taky, dokonce má podobný vkus... Dřív jsi byla také sportovně založená, ale rozhodně to nebyl tvůj smysl života. Dělala jsi to, protože ti to šlo a taky tě to celkem bavilo.
Další věcí je to, že ty jsi introvert, ukázkový introvert, který nerad chodí mezi lidi, raději sedí zavřený doma sám se sebou a ven vyjde jen výjimečně, a to ještě musí být přemluven, zatímco on je extrovert, ukázkový extrovert, který miluje lidi, užívá si jejich přítomnosti, pozornosti a umí s nimi komunikovat. V očích ostatních je vtipný, zábavný, inteligentní a ambiciózní. Ty jsi v očích ostatních jen inteligentní. Ale to je tak všechno. Mají tě za tu chytrou, a nic víc. Taky bys pro širokou veřejnost chtěla být vtipná, ambiciózní, a možná i krapet extrovertní, ale prostě to nejde. Není to tvoje povaha. Zajímavé je, že v užším kruhu přátel vtipná dokážeš být. Dokážeš si prosadit své, vyjádřit svoje pocity, názory a ukázat své pravé já, dokonce dokážeš i debatovat a dost chytře argumentovat. Proč tomu tak je? Proč to mezi cizími nedokážeš a on ano? Dělí vás od sebe snad ti lidi mezi vámi?
 

XXX

3. července 2020 v 22:15 | Beta Pictoris |  Výkřiky do tmy
Skončila důležitá kapitola mého života. Nebo spíš taková podkapitola… Nějak důležitá se mi vlastně ani nezdála. Zvláštní je, že bych teď měla být motivovaná, natěšená do života a netrpělivá, co mě čeká, ale ani jeden z těchto pocitů nemám. Vlastně nevím, co teď se životem. Jo, čeká mě vysoká, nejspíš i noví lidé, snad noví přátelé… Ale je přede mnou léto. Dlouhé, a přitom tak krátké léto. Nechci léto. Nechci být zase zklamaná. Vím, že mě nic nového nepotká, že zase nic nezažiju a zase nebudu mít šťastné vzpomínky. Jistě, mohla bych s tím něco udělat. Ale chci vůbec? Já v hloubi duše ani nechci. Mohla bych se klidně vydat třeba vlakem do vzdáleného města a užít si den sama se sebou, když už s nikým jiným. Taky bych mohla strávit super den s rodinou. A taky bych klidně mohla někoho vytáhnout ven, někoho přemluvit, aby se mnou na nějaký výlet šel, někoho z těch lidí, kterým říkám přátelé, i když hluboko uvnitř vím, že mi nikdo z nich nerozumí. Že si já nerozumím s nikým z nich. Prakticky i ti nejbližší jsou pro mě cizí lidé. Už nikdo mi v životě nebude rozumět tak moc, jako kdysi jedna osoba… Přitom přece nemůže být tak těžké se sblížit a najít si přátele. Nemůže to být složité. To jen já k tomu potřebuji zvláštní vlny a příznivé hvězdné konstelace.
Každopádně tu někoho potřebuju. Někoho, kdo by tu pro mě byl, byl mi oporou, utěšil mě ve slabších chvílích a jednoduše mě objal. Klidně bych mohla vyjít mezi lidi a jít takového člověka hledat. Místo toho však ležím v pokoji a sleduju seriály. Nebo dřepím na zahradě a hledám čtyřlístek, který by mi snad přinesl štěstí v životě. Nebo se chodím odreagovat a vybrečet do lesa, kde nikdo není a jehož zeleň mě tak uklidňuje… Mám tak nezáživný život. Co mě tu vlastně drží? Občas se s některými z těch přátel sejdeme a proběhnou nějaké rozhovory, ale ty rozhovory jsou… o ničem. Potřebuju hluboké rozhovory, rozhovory o životě, jeho smyslu, o vesmíru a nadějích do budoucna. Ale v poslední době mi čím dál víc přijde, že ani já sama nejsem takové rozhovory schopna vést, ačkoliv bych chtěla. Dřív bych toho schopna byla, ale teď se raději bavím o všedních věcech jako je politika, filmy nebo situace ve světě. Nebaví mě nic. Nic mě tu nedrží. Nejsem schopná ani milovat. Když už se zamiluju, buď jsem odmítnuta, nebo se nejsem schopna vyznat. A ti, co se snad zamilují, nebo spíš jen zakoukají, do mě, nejsou nic pro mě. Typy, se kterými bych nenašla jediný společný zájem a jen trpěla.
Je to obdobím Raka? Mám deprese kvůli tomu, jaké je období, nebo je to mnou? Nechci nic. Chci zmizet. Chtěla bych, abych nikdy neexistovala.
Strašně mě mrzí, že teď budu zase trpět. Budu po nějaké době, kdy to bylo lepší, vysazovat léky, a všechno se zase zhorší. Zase budu brečet při pohledu do zrcadla a trápit se nad vzhledem. Proč to musí být tak složité? Proč nás musí trápit něco takového? Jako kdyby psychických starostí nebylo málo. Musí přijit i ty fyzické.
Jsem fakt v prdeli. Nemám vážně nikoho. Před každým se jen přetvařuju a už to nezvládám. Jsem vážně tak nemocná? Nikdy jsem si nemocná nepřišla. Možná jen tenhle svět není pro mě. A když už tu jsem, proč nejde vše podle představ? Nebo alespoň částečně podle představ… Proč musíme nad věcmi tolik přemýšlet a dedukovat a domýšlet si?
Jsem v p*či. Lidi ze mě mají prdel a myslí si, že snad přeháním. Možná přeháním, třeba jo, kéž by… Vidí to vůbec někdo? Je tam někde někdo, kdo by byl schopný mě obejmout a nechat se mu vybrečet na rameni? Možná je to všechno, co potřebuji. Ale nevím, jak si o to říct. Je to blbý, že jo, přijít za někým a říct hele, potřebuju obejmout. Když to píšu, možná to ani tak blbý není, těžko říct.
Když už ode mě někdo něco očekává, pokaždé ho zklamu. Snažím se zavděčit lidem, ale žádného vděku se mi nedostává. Chci, aby mě lidi měli rádi. Mají, ale jen jako "tu hodnou", jako "tu, která každému pomůže". Přijdou, když chtějí pomoct. Ale kdo pomůže na oplátku mně? Kurva, všem tu chybí nějaká empatie. A já jí mám až moc. Je to fajn, umět se vcítit do lidí, chápat jejich pocity a být citlivá… Ale asi to nezvládám. Asi to není pro mě.
Dala jsem si tolik práce s tím, abych se dostala na tu školu. Tak jsem se snažila. A nakonec ani nevím, jestli tam chci. Zvládnu to? Vím, že studovat mi problém nedělá, jsem studijní typ a učím se vlastně docela ráda, ale… je tu ten fyzický problém. Strašně mě to trápí. Už to bude skoro rok. Zku*vený rok plný trápení a bolesti. Kvůli blbému fyzickému problému jsem měla takové deprese, že jsem se chtěla i zabít. Kdy už to skončí? Proč ani doktoři nejsou schopní pomoct? Nevím, co mám dělat. Chci být zdravá a šťastná - chci toho tak moc?
A teď by se dalo říct, že mi začíná další, nová kapitola života. Právě dneska. Ale nějak to necítím. Nepřijde mi, že je za mnou další rok a ani se netěším na ten nový. Je to divný, já vím. Dávám lidem rady do života plné optimismu a nadějí, ale sama bych ten optimismus i naději potřebovala...

XXIX

22. května 2020 v 23:38 | Beta Pictoris |  Tlukot srdce
Neměla bych tolik přemýšlet. Nemůžu pak spát.
Možná ho už nikdy neuvidím. Teď je tak zmatená a špatná doba, že je to dost možné.
Bolí mě srdíčko. Nenávidím se za to, že pořád čekám a snažím se nechybovat, ale přitom si nemůžu pomoct a jinak bych to nikdy ani neudělala. Asi se bojím bolesti. Nechci ničeho litovat, protože vím, že bych litovala hrozně dlouho. Asi už to mám prostě v povaze. Přemýšlím nad trapasem, který se mi stal před dvěma lety a normální člověk by na něj do dvou dnů zapomněl. A stejně tak přemýšlím nad promarněnými příležitostmi, nad situacemi, které by mohly nastat, kdybych udělala něco jinak, a taky nad situacemi, které by nastat nemusely. K životu to patří, chybovat je lidské a nabývat zkušenosti taktéž. Jenže já nechci. Nelíbí se mi nic lidského, nebaví mě to tu a musím se přemlouvat, abych si stanovila nějaké cíle a sny. Abych měla pro co žít. Jenže už ubývají. Už nevím, co dál. A když už něco vymyslím, nevidím v tom žádný, anebo jen malý smysl.
Občas jsem tak empatická, až to bolí. Je to jen stadium? Nemělo by být. Vrací se to všechno stále častěji.
Při pomyšlení na to, co opravdu chci, se mi rozbuší srdce. Jenže to buď nemůžu mít, nebo nejsem schopná se odhodlat toho dosáhnout. Bojím se. K čemu je strach? Dává mi to vůbec něco? Život ve strachu... A strach z čeho - ze zklamání? Z prohry? Z bolesti nebo z odmítnutí?
Nechci se bát...
Čeho já v životě dosáhnu?
Možná se v příštím životě ani nechci narodit znovu. Ne v tomhle světě. Stačilo mi to.
 


XXVIII

8. května 2020 v 22:18 | Beta Pictoris |  Ozvěny duše
Někdy přemýšlím, že bych chtěla všechno hodit za hlavu. Nehledět na to, co chce společnost, a jít si za svým, i kdyby se to příčilo mým nejbližším. Vykašlat se na vzdělání, na to, co si o mně kdo pomyslí, a odjet někam daleko. V poslední době si představuji, že žiju v Americe, a v těch představách se mi to líbí. Nebo v Británii, někde na severu. A co třeba takový Island... Až tohle všechno skončí, jednou bych se ráda podívala do svých vysněných destinací. A třeba tam i zůstala. Šlo by to? Našla bych si práci a cestovala. To jsem vždycky chtěla - cestovat. A u toho dělat třeba pomocnou práci, která by se naskytla, abych měla z čeho žít. Procestovat celou Ameriku... Nebo Kanadu...
Možná si to představuju moc jednoduše, ale jsou to krásné sny. Usmívám se při jejich představách a dává mi to naději, že by to tak jednou mohlo být. Že bych se nemusela trápit obyčejnými pozemskými problémy a řešit jen to, kde budu dnes sledovat západ slunce. A následně jeho východ. Bydlela bych v karavanu a každé ráno vstávala brzy, abych si mohla uvařit bylinkový čaj a u toho sledovat vycházející slunce. Pak jet dál a šířit jen pozitivní energii a dělat dobré skutky. A s někým to sdílet. To jsem vždycky chtěla.
V mých představách žiju v nějakém věčném létě, kde je všechno krásné a bezstarostné.

XXVII

22. března 2020 v 19:00 | Beta Pictoris |  Výkřiky do tmy
Jsem zatracená, citlivá melancholička. Stačí na mě zvýšit hlas, když nemám svůj den, a už se utápím v slzách a splínu. Jsem empatická a ráda pomáhám lidem, a když se mi něco řekne, tak to udělám. Nikdo se mnou nemá problém, já nevyhledávám problémy a kdyby to bylo na mně, žiju jen se psem a kočkama v poklidu a míru někde na pokraji vsi, někde u lesa, kde je čerstvý vzduch a kde nejsou lidi, protože jsem taky zatracená introvertka a větší počet lidí ve mně vyvolává nejisté pocity. Nemusím lidi a společnost, ale, jak už jsem psala, nevyhledávám problémy a nedovolila bych si někoho osočit třeba jen tak kvůli ničemu.
Tak proč to dělají ostatní? Proč, kurva, v mém životě existují výbušní cholerici, kteří mě ničí a akorát mě dělají víc emočně labilní? To je důvod, proč řvu jak malá holka. Jsem citlivý člověk a potřebuju citlivé jednání. Nenávidím řev, přehnaně sprosté výrazy a tu zlost v očích.
Ačkoliv si to nechci přiznat, asi za to může on. Dělám všechno, abych se mu zavděčila, ale to nestačí. Musím přece dělat víc. A já už nevím. Chtěl, aby se mu narodil kluk? (Skoro se povedlo - jsem na holky... ale to ještě neví, kdyby to věděl, tak už tu nejsem.) Nejsem podle jeho představ? Jak si asi myslí, že jeho dcera bude reagovat na nadávky? Mám tak doje**nou psychiku, že v budoucnu asi nebudu schopná normálně fungovat. A to jsem měla plány. On pro mě měl taky plány. Prý doktorka...
Nejradši bych si teď asi uvázala oprátku. A to jsem bývala v pohodě. Bývala jsem chytré a společenské děcko. Měla jsem tenkrát dokonce i kamarády. Wow. Ale kamarádky přestaly k nám do baráku chodit, protože si myslely, "že je můj táta nemá rád". Bůhví. Má vůbec rád mě? Co jsem prooboha udělala? Je vůbec chyba ve mně? Cítím se jako nechtěný kus hovna a akorát mám zamlžené brýle a klávesnici pokapanou slzami.
Když na mě někdo jen trochu zvýší hlas na veřejnosti, hned se rozbrečím, protože jsem zvyklá brečet doma. Jsem zvyklá na to, že pak přijdou nadávky, slova ponížení a úplně nakonec i takový ten prázdný pocit v hlavě, v srdci,... že nic nemá smysl. Že bych tady možná ani nikomu nechyběla. Není to fyzické týrání, ale porpavdě bych byla radši za to, kdyby mě mlátil. Snesla bych spíš facku, než to, jak se se mnou baví a jak se ke mně chová. To by se přece taky nemělo, ne?
A řekne mu na to někdo něco? Neřekne. Nemám sebemenší svobodu slova. Když se snažím aspoň trochu hájit, je to k ničemu, akorát ho to naštve ještě víc.
A přesně to se děje, když chybí svoboda. Stanete se labilním kusem něčeho, co už radši ani nemá představu o budoucnosti, co nemá motivaci, smysl života a dokonce ani podporu v rodiči. "Brečíš? Tak řvi. Tady už člověk ani nemůže nic říct, aby se to toho parchanta nedotklo."
Já už fakt nevím.
Neměla bych sem psát všechno, ale pomáhá mi se aspoň z něčeho vypsat. Dát průchod myšlenkám. Utřídit si to v hlavě. Zatím jsem ale k ničemu nedošla.

XXVI

28. února 2020 v 7:00 | Beta Pictoris |  Výkřiky do tmy
Svět je v poslední době tak odporné místo. Nenacházím tu absolutně žádnou motivaci a důvod žít. Křičím, ječím na plné kolo, ale jen uvnitř. Tak, aby to nikdo neslyšel. Poslední dobou je toho vnitřního křiku tak moc, že to mé tělo nevydrží a vypustí ho na světlo aspoň v podobě slz. Zatím se ale držím, zatím to zvládám. Jen nevím, na jak dlouho. Chtěla bych se schoulit do pevného objetí a vymlátit ze sebe tu melancholii, ale nejde to, protože se cítím stále hůř a moje psychická stránka to přestává zvládat. Občas mám chuť to tu fakt skoncovat, bylo by to o tolik snazší, než snášet další prázdné a bolestné dny.
Své cíle mám, představu budoucnosti také, ale zároveň, s tou slunečnou představou o časech budoucích, mě něco tíží. Vím, tuším, že to nebude ono. Moje duše chce totiž někam úplně jinam. Na to ale nejsem uzpůsobená, dostatečně silná a schopná. Nebo ano? Jsem zmatená, zoufalá a prázdná. Nevidím smysl v ničem, co se děje okolo mě. Vidím smysl ve věcech, do kterých nemůžu nebo nemám kompetence zasahovat. Chci vidět svět růžově, dělám si ho růžovým, ale je černý. Růžová černou nezastíní.

XXV

27. února 2020 v 17:47 | Beta Pictoris |  Deník
Nevyvracím, že si za to můžu sama. Zároveň ale nevyvracím, že za to může někdo jiný.

XXIV

9. února 2020 v 20:46 | Beta Pictoris |  Výkřiky do tmy
Co když žijeme v iluzi?

XXIII

2. února 2020 v 22:22 | Beta Pictoris |  Tlukot srdce
Je to jen láska. Jen slovo. Nic, kvůli čemu bychom měli věšet hlavu.

XXI

21. ledna 2020 v 4:00 | Beta Pictoris |  Ozvěny duše
Nevnímám...

Kam dál